Neobyčejné stroje

VeteránGordonova veverka

     Mezitím se angličtí vynálezci doslova předháněli v dalších a dalších konstrukcích. V roce 1786 dokončil stavbu několika parních slavnostních kočárů William Symington. Jeho následovníkem byl muž, původním povoláním spisovatel. Jmenoval se Julius Griffith a vytvořil celou sérii nejrůznějších modelů parních vozidel včetně velkých funkčních vzorků. Největší z nich dokončil v roce 1821 v dílnách specializovaného závodu Bramah podle vlastních návrhů a nazval jej silniční koráb. Bylo to mimořádně velké vozidlo, o hmotnosti přes tři tuny. Na mohutném dřevěném rámu visely dvě kočárové kabiny pro 12 cestujících. Vpředu na kozlíku seděl řidič. Kotel s parním strojem a místem pro strojníka konstruktér umístil až za zadními koly na přečnívající plošince. Vůz měl dosahovat rychlosti 8 kilometrů za hodinu.

    Griffith, ačkoliv nebyl technik, přišel neustálým experimentováním na řadu vynikajících myšlenek a převratných nápadů. Přesvědčil se, že dosavadní konstrukce parních kotlů nikdy nebude schopna vyvinout potřebné množství páry, a navíc viděl budoucnost parních vozů v podstatně menších rozměrech, kdy bude třeba přiměřeně zmenšit i velikost kotle a parního stroje. Vynalezl kotel, který všem těmto požadavkům vyhovoval. Vodní potrubí umístil dovnitř kotle a nad ohništěm vytvořil spirálu z vodorovných trubek, v nichž se tvořila přehřátá pára. Zároveň vymyslel kondenzátor z plochých trubek, aby se proudícím vzduchem lépe ochlazoval a nebylo třeba tak často doplňovat zásobu vody během jízdy. Jeho kondenzátor se stal vlastně předchůdcem dnešního automobilového chladiče. Podle některých pramenů Griffith na svém vozidle v Bramahově dílně pracoval nepřetržitě čtyři roky, aniž s vozem vůbec kdy vyjel; vůz také nikdy nejezdil na žádné z dostavníkových tratí.

     V témže roce si na druhém konci Anglie dal patentovat jiný podivný samohybný přístroj David Gordon. Oproti Griffithovi, básníku a spisovateli, byl Gordon zkušený mechanik a sám si konstrukci nejprve spočítal, než ji vyrobil. Jeho samohyb vlastně tvořily dva spřažené vozy: ten první tvořila otevřená karosérie se dvěma sedadly za sebou, spočívající nad otočným předním kolem, druhý vůz obstarával vlastní pohon a karosérii s posádkou vlastně tlačil před sebou. Tento vynález byl nazván "Gordonovou veverkou", neboť pohon obstarávala parní lokomotiva s ozubenými koly, jedoucí ve velkém bubnu o průměru 2,7 m a šíři 1,5 m. Lokomotiva svými ozubenými koly otáčela jako veverka - celým bubnem a tím jej uváděla v pohyb. Ani tohle dvojité vozidlo nikdy nevyjelo na silnici a kromě zachovaných nákresů není prokázáno, že je vůbec, byť jako malý model, jeho tvůrce zhotovil.

     David Gordon přihlásil po dalších dvou letech nový patent - typicky anglický. Navrhl totiž parní vůz, jehož pohon obstarávaly důmyslné páky, podobné koňským nohám. Tvořila jej mohutná tříkolka s předním kolem řídicím a mezi nápravami parní stroj pohyboval mechanickými nohami. Vozidlo skutečně jezdilo, ale nijak rychle, a největší nevýhodou bylo to, že ocelové nohy značně poškozovaly povrch silnice. Mechanismus pohonu mělo dosti složitý: obstarávala jej šestice železných dutých noh, opatřených na spodním konci jakýmisi chodidly, jimiž se stroj odrážel od země. V dutinách noh byla péra a pomocná zvedací táhla, takže se podle nerovnosti vozovky mohly zkracovat nebo prodlužovat a přitom neodskakovat. 

VeteránParní dostavník Williama Henryho Jamese.

     Dva parní válce poháněly klikový hřídel o osmi zalomeních, z nichž šest ovládalo každou z noh. Hřídel měl devět hlavních ložisek. Gordon postavil celkem čtyři vozy s mechanickými nohami a také jeho syn pokračoval v otcových šlépějích a stavěl silniční parovozy. Navíc byl zakladatelem prvního motoristického časopisu na světě, nebot' v roce 1832 vydal první číslo svého "Journal of elemental Locomotion".

     Značný konstrukční pokrok znamenal vynález Angličana Williama Henry Jamese z Holbornu, který vyřešil samostatný pohon jednotlivých kol tím, že každé ze čtyř kol jeho dostavníku poháněl samostatný parní stroj. Tím se vyhnul použití složitého diferenciálu. Páru dostávaly všechny čtyři stroje ze společného zásobníku. A jeho další objev: použití listových celoeliptických per, kterými odpružil jak kotel, tak i parní stroj proti nežádoucím otřesům. Jamesovi se také podařilo zvládnout nezávislý pohyb kol v zatáčkách. Podle toho, na kterou stranu se točila přední řídicí kola, přívodní ventily dodávaly více páry kolům na protější straně vozu. Zatáčel-li řidič doprava, dostaly více páry stroje pohánějící obě vnější levá kola. Ta se otáčela rychleji, protože musela projet větší oblouk. A naopak.

     Přesto zemřel James v chudobinci padesát let poté, co získal svůj první patent. Dožil se požehnaného věku téměř 100 let!

předchozí Zpět na seznam další
 

 
img img img img img img img img
Eurooldtimers.com - Veterání, oltimer, historická vozidla Eurooldtimers.com - Veterání, oltimer, historická vozidla
Středa 11.12.2019
Copyright © 2000 - 2019 EuroOldtimers.Com TOPlist Reklama | Kontakt