Pára – revoluce v dopravě

VeteránCugnotův vůz při předvádění na náměstí Concorde

      Využití páry k pohonu vozu jako první navrhl James Watt (1736-1819). Parní stroj byl tedy vynalezen, lidé jásali, že konečně existuje síla, schopná pohnout těžkým vozidlem. Ale kam na toto vozidlo umístit parní stroj a jak přenést pohyb pístu na kola vozu, to zatím činilo vynálezcům nemalé starosti. Watt měl samozřejmě své předchůdce. Už v roce 1681 (některé prameny uvádějí datum 1665) se zabýval myšlenkou využít páry k pohonu jezuitský kněz Verbiest v Pekingu. Byl příslušníkem jezuitské mise, skládající se ze vzdělaných osob, které se kromě náboženského rozjímání věnovaly i mechanice, astronomii a lékařství. Otec Verbiest byl duší celé této mise. V jeho díle "Astronomia Europaca ", které vyšlo v roce 1687 v Dilingenu, je zmínka o modelu jeho samohybného vozu. Z popisu se dá usoudit, že šlo o vozík s ohništěm uprostřed, nad nímž byl zavěšen kotlík a z něho tenkou trubkou proudila pára na větrník, upevněný na hřídeli nad předními koly. Pohyb hřídele se pak přenášel na přední nápravu vozíku.

      Podobný model parního stroje sestavil v roce 1698 jako první na evropském kontinentě francouzský fyzik Denis Papin (1647-1712), vynálezce známého Papinova hrnce. Bližší podrobnosti o jeho stroji se nedochovaly, jen víme, že tímto parním strojem poháněl důlní čerpadla a dokonce přestavěl na páru všechny stroje, které tlačily vodu do vodotrysků u královského zámku ve Versailles. Také postavil městskou vodárnu na řece Fuldě, kde parním strojem čerpal vodu do výše druhého poschodí, ale jarní přívaly vod mu celé dílo zničily. Postavil také parní člun s lopatkovým kolem, umožňujícím plout proti proudu, ale jedné noci mu loď rozbili lodníci, obávající se, že přijdou o živobytí. A tak Papinovi zbyly jen dluhy a ztracené naděje. 

     V té době v Rusku postavil univerzální parní stroj, nazvaný "ohňový", I. I. Polzunov a krátce po něm francouz Thomas Charles Auguste Dallery, stavitel varhan a hudebních nástrojů. Bylo to v Amensku, ale šlo zase jen o model, a třebaže Dallery získal 29. března 1803 francouzský patent na člun a na vozidlo, oba poháněné dvouválcovým parním strojem, raději se stal zlatníkem a výrobcem miniaturních hodinek do prstenů. To ovšem byla doba, kdy parní stroj ještě sám nepracoval, ale neustále u něho musel sedět člověk a střídavě otvírat a zavírat kohout a tahat za řetízek, až ruce bolely.

     Francouzský inženýr Nicolas Joseph Cugnot (1725-1804) je nazýván otcem automobilu. Ovšem kdo jednou spatřil obrázek jeho nemotorného vozidla, jehož kopie ve skutečné velikosti se nachází v depozitáři pražského Národního technického muzea v Čelákovicích, marně hledá sebemenší příbuznost s dnešním automobilem. Snad jen to, že toto monstrum jezdilo samo, bez koní či bez práce lidí ukrytých uvnitř, případně bez natáhnutí hodinového péra. Vůz totiž poháněla pára. 

      Tuto nemotornou obludu tvořil mohutný dřevěný žebřinový rám s tuhou zadní nápravou bez jakéhokoliv pérování. Přední příčka nesla otočný čep vidlice předního kola. Toto loukoťové kolo, opatřené silnou vroubkovanou obručí, bylo zároveň kolem hnacím. Na vidlici byl připevněn vodorovný pomocný rám, nesoucí baňatý měděný kotel. Přímo za ním byl umístěn prostý dvouválcový parní stroj s válci po obou stranách předního kola. Toto kolo poháněly oba písty prostřednictvím západkového systému. Dřevěná lavice pro řidiče se nalézala na zadní valníkové části podvozku a vůz se řídil dvojitou řídicí klikou. Špalková brzda, ovládaná nožním pedálem, brzdila pouze přední kolo. Kouř z topeniště byl vyveden do ovzduší dvěma čtyřhrannými komíny na horní polokulovité části vyvíječe páry. Topilo se dřevem a jeho dostatečná zásoba se ukládala v koši, zavěšeném pod valníkem .

     Vlastní myšlenka pohonu vozidla párou nepochází od Cugnota, ale je, jak už jsme si ukázali, mnohem starší a dokonce ji někteří jeho předchůdci uskutečnili, ovšem pouze na jednoduchých modelech. Ani použitý parní stroj není bezvýhradně duševním vlastnictvím Cugnotovým. 

     To však nic neubírá na originalitě ani historickém významu jeho koncepce vozidla, jakož i prvenství jeho celkem úspěšné realizace ve skutečné velikosti. Poprvé v praxi se tady například setkáváme s vyřešením převodu přímočarého vratného pohybu pístnic na rotační pohyb hnacího kola. Cugnotova velikost vynikne ve srovnání s jeho současníkem Jamesem Wattem, který sice získal první patent na parní stroj již v roce 1769, ale musel ještě několik let pracovat na jeho zdokonalení, než se stal vynález zralým pro úspěšnou výrobu. Sám Watt zprvu nevěřil možnosti pohonu vozidla parním strojem, třebaže si dal prozíravě tento princip roku 1784 patentovat. Těžko můžeme předpokládat, že by existovala určitá přímá souvislost mezi prací Cugnotovou a Wattovou. Cugnotova koncepce vozu sice upadla brzo v zapomenutí, ale revoluční zdokonalení parního stroje Wattem a jeho široké uplatnění v praxi se stalo hybnou silou dalšího experimentování na tomto poli.

     Vraťme se však k prvnímu veřejnému předvádění Cugnotova vozidla. Jestliže předpokládáte, že se tvůrce tohoto geniálního vyřešení pohonu vozu bez koní stal rázem nejslavnějším vynálezcem v zemi a nejžádanějším hostem měšťanských salónů, pak se hluboce mýlíte. Cugnot, který se narodil v lotrinské obci Void, udivoval již ve školních lavicích své spolužáky fantastickými nápady a drobnými vynálezy. Nepocházel však z dostatečně zámožné rodiny, aby si mohl vynálezectví zvolit za své hlavní zaměstnání. Nikdo nechtěl jeho nápady financovat, a tak mu nezbylo, než se poohlédnout po nějaké stálé obživě. Nakonec se rozhodl pro službu v armádě. Již jako kapitán na sebe upozornil řadou nápadů, z nichž například měřicí stolek se dodnes v armádě používá a nese název Cugnotův stůl. 

     Ale mladého důstojníka více lákala pára. Dopodrobna se seznámil se strojem, jehož prototyp sestrojil Papin a do užitkové verze přivedl Watt. Usmyslil si, že určitě musí existovat nějaké vhodné řešení, jak pohyb pístu přeměnit v krouživý. Další problém spočíval v tom, že parní stroj, v té době nadměrně těžký a mohutný mechanismus, bylo tedy třeba nejprve podstatně zmenšit a snížit i jeho hmotnost. Dnes, známe-li výsledek, sotva chceme věřit, kolika bezesných nocí a kolika stovek marných pokusů bylo třeba, než se našlo vhodné řešení. 

     Tehdy každý pohlížel na Cugnota jako na podivína nebo snílka, který z rozmaru neví, jak účelněji utratit svůj žold. A tak zcela zákonitě musela přijít chvíle, kdy se Cugnot ocitl zcela bez finančních prostředků. Táhlo mu už na čtyřicítku, než se na něho konečně a téměř neočekávaně usmálo štěstí. Při jednom služebním jednání s tehdejším ministrem války, markýzem de Choiseul, zmínil se mu Cugnot o svých pokusech. Ministra kupodivu jeho výklad zajímal a sám upozornil na fantastický nápad sestrojit mechanického koně „generála de Gribeauvala“. Ten jako technik s vysokou kvalifikací patřil ve své době mezi pokrokově smýšlející důstojníky a okamžitě poznal, jakou budoucnost by tento vynález mohl mít. Začal usilovně prosazovat Cugnotovu myšlenku za plné podpory ministra války a díky tomu mohl během pěti let Cugnot svůj vůz dokončit a po několika zkušebních jízdách v Bruselu jej v roce 1769 veřejně předvést v Paříži. Stroj dostal oficiální určení: parní traktor pro polní dělostřelectvo.

     Předvádění se konalo uprostřed Paříže, tam, kam dnes vedou všechny turistické vycházky, z náměstí Concorde k prohlídce chrámu La Madeleine. Vozík, zatím ve zmenšených rozměrech, jezdil rychlostí něco přes 4 kilometry v hodině, ovšem nepřetržitě se pohyboval po ulici pouhých 12 minut. Poté musel Cugnot před zraky zvědavců doplnit kotel vodou a rozdělat pod ním nový oheň.Teprve když se vytvořilo dostatečné množství páry, dal se vozík na dalších 12 minut do pohybu. Řeklo by se: hračka. Ale tato hračka doslova uchvátila přizvané hosty a Cugnot okamžitě dostal patřičně vysokou zálohu, aby se mohl pustit do stavby většího vozu, který by měl podle pokynu ministerstva utáhnout dělo. Původně armáda od Cugnota požadovala, aby parní tahač dosáhl rychlosti 15 km v hodině, ale nakonec se po slavnostní premiéře o dva roky později spokojila s tím, že vůz jezdil pouze čtyřkilometrovou rychlostí, ovšem nebylo už třeba rozdělávat oheň pod kotlem přímo na ulici, neboť vůz si vozil s sebou vlastní ohniště.

     Parní tahač za nadšeného potlesku zvolna kroužil po náměstí. Vzápětí nadšení vystřídal zděšený výkřik. Při jedné zatáčce se Cugnotovi nepodařilo zarejdovat neohrabaným předním kolem a vůz se rozjel jiným směrem, přímo do zdi nejbližší budovy. Vynálezce, sedící těsně za parním kotlem plným přetopené páry, ztratil hlavu a zapomněl v leknutí, že by měl především zavřít přívod páry. Pouze z vozidla seskočil a zoufale sledoval, jak se tahač opřel do kamenné zdi a doslova ji rozmetal. Místo očekávaného fiaska se však Cugnot dočkal nepředstavitelných ovací. Vůz totiž projel zdí zcela nepoškozen a mohl vzápětí pokračovat v předvádění. Vojenští páni tak nečekaně dostali do své výzbroje válečný stroj, který dokázal bourat silné zdi, aniž by se zastavil a poškodil.

     Ale brzy se štěstí od Cugnota odvrátilo. Ministr náhle u dvora upadl v nemilost, jak to tehdy ve Francii nebylo neobvyklé, parní tahač kamsi zmizel a nikdo nemínil podporovat další pokusy talentovaného inženýra. Marně se Cugnot snažil obměkčit bývalé příznivce u dvora úpěnlivými dopisy. Dosáhl jen toho, že mu nakonec král Ludvík XV. vyměřil nevelký důchod 600 franků ročně. Ani z tohoto obnosu se však dlouho netěšil. Vypukla Velká francouzská revoluce, důchod mu byl zastaven, pařížský lid obsadil zbrojnici a revoluční výbor, vida v parním vozidle nástroj války, rozhodl vůz zničit. Naštěstí se jej podařilo zachránit tehdejším generálním komisařem dělostřelectva Rollandem. Podle některých zpráv se o další osud parního tahače začal zajímat Napoleon Bonaparte, nařídil vyplatit a zvýšit Cugnotovu zadrženou rentu a vyžádal si předvedení parního vozu kterým chtěl posílit svou armádu. Byla již sestavena komise, aby parní tahač ve skladech dělostřelectva objevila a připravila k předvedení. V komisi však zasedali lidé, kteří nepřáli Cugnotovým uspěchům i nečekanému zájmu ze strany Napoleona a nakonec oznámili že vůz není k nalezení. Cugnot se nakonec se svým osudem smířil a zcela zapomenut zemřel 10. října 1804
v Bruselu.

     Jeho parní vůz byl však přece jen objeven. Ještě jednou se pod jeho kotlem rozhořel oheň a vozidlo samo po vlastní ose slavnostně dojelo až k budově pařížského Muzea umění a řemesel, kde je dodnes vystaveno. Dnes se možná nad tímto neohrabaným kolosem usmíváte, ale tehdy to byl skutečně první mechanický vůz na světě a datum jeho vzniku se v historii uvádí jako datum zrodu prvního automobilu. V roce 1913 odhalil tehdejší francouzský prezident v rodném městě vynálezce Cugnota bronzový pomník. U těžkého kola sedí zadumaný muž a pravou rukou si podpírá unavenou hlavu. Jako by tušil, jaké starosti jím vynalezený automobil lidstvu přinese.

předchozí Zpět na seznam další
 

 
img img img img img img img img
Eurooldtimers.com - Veterání, oltimer, historická vozidla Eurooldtimers.com - Veterání, oltimer, historická vozidla
Pátek 13.12.2019
Copyright © 2000 - 2019 EuroOldtimers.Com TOPlist Reklama | Kontakt