Vozy bez koní

VeteránHautschův kočár, předvedený v Norimberku roku 1649

     Vůz bez koní byl tedy na světě. Ovšem ke skutečnému automobilu měl ještě hodně a hodně daleko. Vynálezci se tehdy především zabývali objevením onoho zázračného perpetua mobile, tedy nějakého druhu pohonu, který by nejen nahradil, ale především překonal koně. Proto si příliš nelámali hlavu tím, jak vozidlo bude navenek vypadat, ale především, co bude ukryto uvnitř. A tak většina prvních vozů bez koní byly vlastně víceméně vylepšené dosavadní kočáry, v jejichž útrobách se tajilo to záhadné, co mnozí odmítali prozradit.

     Není divu, že se často zabývali konstrukcí takových samohybů zejména hodináři, kteří měli zkušenost z pohonu běžných hodin a velkých orlojů. Jedním z nich byl Johann Hautsch, hodinář a výrobce kružítek z Norimberku, specialista na zhotovování ozubených kol. Máme-li věřit Kronice norimberské, tak tento nadaný muž v roce 1649 postavil velký mechanický vůz, který ". . . jede sám, nepotřebuje ani koňskou, ani jakoukoliv jinou přípřež a dosahuje hodinové rychlosti 2 000 kroků. Vůz je poháněn hodinovým mechanismem a možno jej zastavit, kdy je třeba, či s ním jet kdykoliv a kamkoliv...".

     Vynálezce všem zvědavcům tvrdil, že pohyb jeho nádherného samohybu umožňuje velká pružina, natahovaná klikou, ale mnozí mu nevěřili; roztrušovali zprávy, že uvnitř šlapou do pedálů čtyři silní muži. Skutečností zůstává, že Hautschův nádherný pozlacený kočár měl přední nápravu řiditelnou jako dosavadní kočáry tažené koňmi a řízení obstarával jeden muž z obsluhy. Vůz dosahoval rychlosti 1,6 km v hodině, ovšem nezdolal sebemenší stoupání. Zato na tento triumfální kočár bylo radost pohledět. Jeho tvůrce se stal vlastně i vynálezcem automobilového klaksonu a dalších zařízení, sloužících k bezpečnosti provozu. Alespoň tak usuzujeme ze zápisu kronikáře, tvrdícího, že „…kde nadměrně shromážděný lid v pohybu vozu překážel, vždy z vpřed umístěné dračí hlavy proud vody pod tlakem vytryskl na opěšalé a zároveň andělé po obou stranách vozu k ústům trubky přikládali a do nich douti počali. Drak přitom ještě hrozivě koulel očima …“

     Umělecký norimberský kočár, jak byl tento samohyb honosně nazýván, se stal touhou bohatých lidí a nakonec jej získal ten, kdo za něj mohl nejvíce zaplatit. Byl to švédský korunní princ Gustav Adolf, který na něj obětoval 500 tolarů. Vůz byl totiž určen jako slavnostní korunovační vozidlo a do Stockholmu ho dopravili po lodi. Tam jej poprvé uviděl i dánský král a rychle si podobné vozidlo u norimberského hodináře rovněž objednal. Tehdy se ještě nedbalo tak přísně na patentní předpisy, a tak se s podobnými vozy setkáváme později i v jiných státech. Většinou se jejich stavitelé netajili tím, že pohon obstarávají šlapající osoby, ukryté v útrobách vozu. Vozidlo učarovalo i vojenským pánům, kteří tehdy ještě neznali tank. Jeden takový kočár si objednali a nechali upravit podle svých představ: dračí tlamu chrlící vodu nahradili dělem.

     Sotva kdy někdo spočítá všechny pokusné vozíky a vozy, poháněné v té době lidskou silou. Jejich vynálezci šlapali do pedálů, hýbali pákami, potili se a trápili - ale byli přesvědčení, že jednou vymyslí způsob, jak nejvýhodněji znásobit pákami a převody lidskou sílu a dát vozu nebývalou rychlost. Vždyt' věděli, že už v dávnověku v jednom řeckém chrámu kterýsi filozof jezdil ve vozidle poháněném otroky.

Veterán

     A znovu se v naší historii objevuje Norimberk. V roce 1685 si tady jiný norimberský hodinář Stefan Farfler sestrojil nejprve čtyřkolový a později lehčí tříkolový vozík. Poháněl jej rukama, kterýma pohyboval systémem pák a ozubených převodů a tento pohyb se přenášel na přední kolo. Farfler měl totiž v obou nohách obrnu. V Německu se potom objevovaly další a další vozíky pro invalidy - bylo mnoho válek a mnoho mužů, kteří přišli o nohy a nemohli se pohybovat. Ale ze všech těchto pokusů o jízdu pomocí lidské síly zbylo do dneška jen jízdní kolo s pedály.

     V 17. století vzbudil v Evropě nevídanou pozornost francouzský lékař Elie Richard se svou šlapací tříkolkou. Ovšem nové vynálezy nevznikaly jen na kontinentě. V Anglii postavil nadšenec jménem John Bewers, zřejmě pod dojmem zpráv o nádherném kočáře Hautschově, skromnější čtyřkolové vozidlo. Na předním sedadle seděl řidič, natáčející přední kolo dvěma provázky a za kabinou s cestujícími stál sloužící, šlapající střídavě na dvě páky a tak uvádějící vozidlo v pohyb. Uvážíme-li, že v té době byla ložiska ještě věcí zcela neznámou a tento "lehký vozík" vážil i s posádkou kolem půl tuny, pak není co závidět muži u šlapadel. Koneckonců podobně vypadal již vzpomenutý vůz lékaře Richarda.

     V Rusku podobný samoběžný vůz sestrojil jaranský rolník z Nižněnovgorodské gubernie Leontij Šamšurenkov. Mnoho zpráv o jeho životě a tvorbě není známo, ale dokumenty, které se dochovaly, svědčí o tom, že to byl člověk s neobyčejným talentem a nesmírnou houževnatostí. Stihl ho těžký osud. Více než deset let seděl ve vězení jako "svědek" vinou jakéhosi zlodějského kupce, kterého se pokusil odhalit. V roce 1741 podal Šamšurenkov guberniálnímu úřadu žádost o dovolení postavit samohybný kočár. V tomto dokumentu bylo psáno: "Takový kočár může on, Leontij, udělat tak, že bude jezdit bez koní, bude jen poháněn přes instrumenty dvěma lidmi, stojícími na stejném kočáru, kromě sedících v něm nečinných lidí, a bude jezdit na jakékoliv vzdálenosti a nejen po rovném povrchu, ale i do kopců, kde není příliš velké stoupání. Tomuto umění se on, Leontij, nikde neučil, ale může to udělat, jak už ve svém domě zkoušku provedl, taje to před jinými ..."

     Těžko si představit, jakou trnitou cestou musela projít tato žádost v nesčetných byrokratických úřadech, když teprve po devíti letech po jejím podání se moskevský senátní úřad obrátil do Petrohradu s dotazem, bude-li dovoleno kuriózní kočár řečenému rolníkovi Šamšurenkovi dělat. V roce 1752 konečně pozvali vynálezce do senátu a přikázali mu počít s prací na kočáru. Pouhých šest měsíců potřeboval k tomu, aby svůj vynález uvedl v život.

     V listopadu téhož roku oznámila "kancelář pro stavby" senátu, že kočár funguje a že na stavbu se spotřebovalo 75 rublů a 5 kopejek. Vynálezce však nečekala žádná sláva. Jakmile dokončil stavbu kočáru, přestali mu platit na živobytí, ale vrátit se z Petrohradu domů mu nedovolili. Dlouho hladověl, než konečně dostal jako odměnu 50 rublů a mohl se vrátit do rodného Jaransku. 

     Později se Šamšurenkov obrátil na úřady s návrhem, že je ochoten postavit nový samohybný kočár, rychlejší, než byl ten první. A dále oznámil, že dokáže sestrojit hodiny - verstometr, tedy první rychloměr na světě, který by zaznamenával nejen rychlost, nýbrž i ujetou vzdálenost. Zda tento přístroj zhotovil, není známo. Jen z neúplných dokumentů víme, že neúnavný vynálezce navrhl ještě postavit podzemní kolejovou cestu" a prokopat kanál mezi řekami Volhou a Moskvou.

VeteránRůzné vynálezy budily ve své době úžas

     O něco později upoutala myšlenka vytvoření samohybného kočáru jiného ruského vynálezce - Ivana Petroviče Kulibina. Ten je autorem třiceti sedmi vynálezů z různých oblastí techniky. Mezi nimi nalézáme i samohybnou tříkolku "samokatku" dokončenou v roce 1791. Plány tohoto tříkolového lehkého kočáru se sedadlem pro dva cestující nakreslil již v roce 1781. Kočár poháněl pomocí pedálů, spojených důmyslným mechanismem se zadními koly člověk stojící za sedadlem. V Kulibinově konstrukci šlapacího kočáru nacházíme několik technických novinek. Například pod sedadlem se nalézal masivní setrvačník, jakýsi akumulátor energie, který se pedály roztáčel na rovné vozovce a při stoupání ulehčoval šlapajícímu práci. Ke zmenšení tření použil důmyslně zkonstruovaných kluzných ložisek. Originálně vyřešil brzdové ústrojí: při zabrzdění se kola spojila s vinutými pružinami a jejich zkrucováním se brzdila. Potom už se ke slovu přihlásila pára.

předchozí Zpět na seznam další
 

 
img img img img img img img img
Eurooldtimers.com - Veterání, oltimer, historická vozidla Eurooldtimers.com - Veterání, oltimer, historická vozidla
Úterý 25.6.2019
Copyright © 2000 - 2019 EuroOldtimers.Com TOPlist Reklama | Kontakt