Kola poháněná vzduchem

Veterán

     Dvoukolové vozy znal Egypt již 1 500 let před naším letopočtem, čtyřkolový vůz vznikl patrně v Řecku nebo Číně. První vozy sloužily pouze k převozu nákladů - v Římě platilo nařízení, že na vozech se smí přepravovat jenom náklad a nikoliv osoby. Výjimka se udělovala jen při náboženských oslavách nebo pro triumfální vozy, kdy vítěz směl sám řídit vůz tažený bílými posvátnými oři, lvy, tygry, jeleny nebo slony, později i poraženými nepřáteli. Teprve vozíkové závody v aréně zpřístupnily jízdu osobám, ovšem ženám to bylo dlouho odpíráno. Většinou se pak k dopravě osob používaly lehké vozíky, v Evropě těžká spřežení. Sám Karel Veliký jezdil na voze taženém čtyřmi voly. Teprve 16. století poznalo uzavřené vozy. Takzvaná ludvíkovská vozidla znamenala určitý příklon k módě - vtiskla vozům pečeť přepychu a umění milovnosti. Bachraté kočáry zdobené nespočetnými okrasami ze zlata a vzácných dřev táhlo několik párů koní. 

     Dřevěná péra nebyla ovšem nijak moc pružná, a proto je doplňovaly hedvábné podušky. Proti novému druhu dopravy se našlo dost zpátečníků, kteří jej odsuzovali. Ještě koncem 16. století některé státy zakazovaly používání vozů pro osobní přepravu a v Itálii se veřejně pranýřovala taková vozidla, ". . . v nichž se odehrávají všeliké věci neslušné, zhýčkávají cestující, ničí cesty, lekají jimi ženy a kalí víno ve sklepích ".

     Ovšem už tehdy se našli lidé, kteří viděli dál a tušili budoucnost vozu bez koní. Ještě je nedovedli postavit, ale své myšlenky alespoň realizovali na neumělých nákresech či starých rytinách. Jeden takový projekt pochází už z roku 1459. Podivný vůz byl určen pro císaře Maxmiliána. Tvoří ho dvojité obří kolo o průměru šesti metrů, na jeho hřídeli jsou zavěšena sedadla pro cestující. Obě kola měla na obvodě podlahu, po níž kráčeli sloužící, a tak kola uváděli v pohyb. Směr jízdy řídila další osoba dlouhou tyčí, připevněnou k vyčnívajícímu hřídeli dvojkola. Některé prameny uvádějí, že autorem tohoto návrhu vozidla bez koní byl sám císař, jiné jej přisuzují Albrechtu Diirerovi (1471-1528).

     Jiným vozidlem z téže doby je luxusně vybavený samohyb neznámého autora, zhotovený ze dřeva. V pohyb jej uváděl člověk jdoucí vedle vozidla a točící ozubeným kolem, z něhož se přenášel pohyb soukolím na přední kola vozu. Za vozem kráčel další muž, obsluhující řízení zadních kol. 

     V době, kdy svět ještě neznal spalovací motor, řešili vynálezci konstrukce samohybů bez koní po svém: jejich vozy poháněli buď lidé ukrytí uvnitř vozidla, nebo obrovité hodinové péro, závaží či různé převody a setrvačníky. Mezi těmito nápady udivuje svou jednoduchostí projekt anglického matematika, astronoma a fyzika Isaaka Newtona (1643-1727). 

     Ten, poněvadž znal už vlastnosti vodní páry, ale nikoliv princip parního stroje, nakreslil jednoduchou konstrukci podvozku s dřevěným rámem a dvěma nápravami s koly. Na podvozek umístil kulový kotel s vodou a pod něj zavěsil ohniště. Z horní části kotle vyčnívala roura, na konci otevřená a ohnutá směrem dozadu, takže tvořila jakousi trysku. Před kotlem seděl řidič, který pohyboval předními koly a měnil tak směr jízdy vozu. Byl to tedy předchůdce tryskového pohonu. Ovšem Newton se nikdy nepokusil svůj nápad realizovat, vůz postavit a vyzkoušet. Dnes můžeme říci "naštěstí", protože nakreslená konstrukce by neumožnila vznik potřebného tlaku v kotli a sotva by s vozidlem pohnula z místa.

     Jiný samohyb se objevil na mořském pobřeží. Jeho stavitelem byl nizozemský matematik Simon Stevin (1548-1620), narozený v Bruggách. Celý svůj život prožil na břehu moře.

    Miloval nekonečnou vodní hladinu a denně věnoval aspoň hodinu procházce po písčitém pobřeží a besedám s rybáři. Ti znali dobře tohoto učeného podivína, který jim občas i dobře poradil při stavbě rybářských člunů, a dokonce se proslavil jako vynálezce systému vodních stavidel. Ale Stevina nejvíce fascinovala zručnost, s níž rybáři ovládali vratké plachetnice. Jednoho dne ho napadlo, zda by se větru nedalo využít i k pohánění vozidel na pevnině. Protože na rozdíl od většiny jiných vynálezců neměl hluboko do kapsy, s pomocí majetných rodičů se rozhodl svou myšlenku vyzkoušet v praxi. 

     Nejprve si slepoval malé papírové modely různých vozů s plachtami a foukáním je posunoval po hladké ploše stolu. Pak se pustil s hrstkou rybářů, kterým dobře zaplatil, do stavby skutečného dvounápravového vozu. Byla to vlastně obdoba rybářského člunu, umístěného na čtyřech kolech. To se stalo v roce 1600 a toto datum je také jedním z prvních doložených letopočtů postavení vozu, který jezdil sám bez koňského spřežení. Uprostřed vozu, opatřeného dřevěnými koly, vztyčil Stevin nejprve jeden a po několika neúspěšných pokusech dva lodní stožáry, opatřené plachtami. Řízení obstarávalo kormidlo, které natáčelo celou zadní nápravu. První zkoušky nedopadly právě nejlépe. Vozidlo bylo příliš vratké, při prudších poryvech větru se snadno převracelo, koly se bořilo do písku na pobřeží a jeden člověk stěží udržel kormidlo v přímém směru. Ale Stevin se nevzdával. Svůj plachetní vůz stále vylepšoval, snížil výšku stožáru, na dno umístil kamení, a tak zajistil vozidlu lepší stabilitu, ovšem kromě nemožnosti náhlého zabrzdění.

     Simon Stevin se tak stal prvým známým vynálezcem vozu bez koní, i prvním provozovatelem hromadné přepravy cestujících. Postavil totiž později velký plachetní vůz, s nímž zahájil veřejný provoz s 20 cestujícími mezi dvěma městy, vzdálenými od sebe téměř 70 km. Za příznivého větru s ním dokázal při jeho plném obsazení zvládnout tuto vzdálenost za dvě hodiny. Tak dosáhl průměrné rychlosti 33,9 km za hodinu. Další z jeho plachetních vozů pobral dokonce 28 cestujících.
    
     Vynález plachetního vozu se setkal s mimořádným ohlasem v celé Evropě. Protože Simon Stevin se těšil i přízni holandského místodržícího Viléma III. Oranžského (1650-1702), který právě úspěšně bránil vlast proti francouzskému vpádu, postavil pro jeho armádu několik plachetních vozů. 

     O Stevinových vozech nacházíme zmínku i v kronice španělského admirála Franceska Mendosy. Podle dostupných pramenů dokončil Stevin svůj první vůz opatřený plachtami někdy kolem roku 1600. Ovšem o 30 let dříve vyšel v Antverpách atlas Theatrum Orbis Terrarum, jehož autorem je geograf Abraham Ortel. V tomto atlasu se nachází na straně 109 mapa, označená jako "Chinae, olim Sinarum regionis, nova descriptio auctore Ludovico Georgio", ve které jsou zakresleny na sever a na západ od Velké čínské zdi čtyři plachetní vozy, ne nepodobné Stevinovým. Znamená to, že autor musel již před nakreslením mapy tyto plachetní vozy někde vidět, buď ve skutečnosti, nebo alespoň na obrázcích. Také atlas G. Mercatora (1512-1594), vydaný Hondiem v rozšířeném vydání, obsahuje mapu Číny, na jejímž okraji je vyobrazení čtyřkolového vozu opatřeného stožárem a plachtou, v jehož korbě sedí čtyři osoby. Kresbu doplňuje text: "Chinarum gens admodum ingeniosa esse perhibetur, adeo ut currus excogitarint fabricaverintque, quod velis ventisqie per campos et loca plana uti navigia per mare derigere optime norint. " (Národ Číňanů je pokládán za velmi nadaný, takže vymyslel a sestrojil vozy, které s plachtami a větrem po polích a rovinách jako lodi po moři dovede výborně říditi. Reprodukci této mapy můžete nalézt v "Haack Geographisch-kartographischer Kalender 1972", vyd. VEB Hermann Haack Geogr.-kartogr. Anstalt Gotha-leipzig .

     V Rusku počátkem minulého století podle jedné kroniky ". . . dělník kalužské papírny Ivan Kulagin vymyslel sáně s plachtou a u těchto saní jsou dvě křídla a jezdit mohou bez koní. Projížděl se na nich po prázdných prostranstvích za noci".

     Zpráva o Stevinových plachetních vozech se donesla až na druhou stranu kanálu La Manche a v blízkosti Londýna brzy zavedli zatím na zkoušku dopravu tímto novým prostředkem. Aby se rychlost plachetního vozu zvětšila, vypouštěla posádka plachetního vozu při příznivém větru dva velké větrné draky, aby pomohly plachtám jízdu zrychlit. Tento způsob dopravy se v Anglii udržel až do roku 1826 a podle zpráv z tehdejšího tisku dosahoval plachetní vůz na trase Londýn-Bristol průměrné rychlosti 30 kilometrů v hodině. Poněvadž někdy vítr přestal foukat, vozil s sebou přepravce na plachetním voze ještě poníka, aby v případě bezvětří vůz i cestující dotáhl do nejbližšího zájezdního hostince. A tak se v éře vozů bez koní objevuje kůň znovu, tentokrát jako "deus ex machina".

předchozí Zpět na seznam další
 

 
img img img img img img img img
Eurooldtimers.com - Veterání, oltimer, historická vozidla Eurooldtimers.com - Veterání, oltimer, historická vozidla
Úterý 19.2.2019
Copyright © 2000 - 2019 EuroOldtimers.Com TOPlist Reklama | Kontakt