Pneumatika

     Jsou události, které svými dalekosáhlými důsledky uvedly do pohybu další nesmírně důležité děje, ale přesto zůstaly nepovšimnuty. Jednou z nich byla svatba mladé, nepříliš hezké Skotky Elizabeth Pugh-Parkerové, sirotka, jehož jediným příbuzným byl strýček, který kdysi přišel na nápad rozpouštět kaučuk v benzínu, tímto roztokem impregnovat látku a vyráběl nepromokavý oděv. Se strýcem se však chudičká dívka už dlouho nestýkala a třebaže ho nyní pozvala na svatbu, neobtěžoval se ani odpovědět, natož omluvit. Samozřejmě nepřijel. Mladí manželé se pak v roce 1830 odstěhovali z Paříže do nedalekého Clermont-Ferrandu. Ale dlouho se z rodinného štěstí neradovali. Rozvodněná řeka jim jednoho rána spláchla všechna pole i s úrodou a dům obrátila v trosky. Rázem přišli o všechno. V nouzi nejvyšší, aby se vůbec měli čím živit, vzpomněla si Elizabeth znovu na strýce, vyrábějícího nepromokavé látky a obrátila se na něho s prosbou, aby jí věnoval alespoň 10 kilogramů kaučukového mléka. Z této surové šťávy, vytékající z naříznuté kůry kaučukovníku, chtěla podomácku vyrábět dětské míče, tak jak si je dělala u strýce v letech svého dětství.
     Manžel s bratrancem si zatím vypůjčili nějaké peníze a koupili starou továrničku, ve které chtěli vyrábět zemědělské stroje. Elizabeth se je marně snažila přesvědčit o tom, oč by bylo výhodnější vyrábět předměty z kaučuku, jako to vídala u strýce. Vždyť touto výrobou se v celé Francii zabývala pouze jediná firma Ratier a Guybel. Manžela a jeho společníka sice nepřesvědčila, vymohla si však alespoň to, že jí v koutě jedné dílny vyklidili prostor a tam s deseti dělnicemi, kterým dělala mistrovou, začala sama vyrábět podomácku drobné kaučukové předměty. Když si manžel ověřil její obchodní úspěch, i zájem zákazníků, přece jen dal své ženě za pravdu a postupně přeorientoval tovární program na výrobu kaučukových trubek, vláken, řemenů i ventilových klapek a vážně začal uvažovat i o možnosti dělat z kaučuku obruče pro vozy. Do roku 1836 zaměstnávala manufaktura už 100 dělníků a úspěšní výrobci zakoupili druhou továrnu. Zrodilo se tak nové průmyslové odvětví, jež se později dědictvím dostalo do rukou bratří Michelinů a rozhodlo o budoucnosti automobilu, který obulo" do pneumatik.

     Zanícená Elizabeth z toho však mnoho neměla. Ruční práce v dílně jí podlomila zdraví, předčasně zestárla a nakonec, když ji členové rodiny opustili, zemřela ve věku pouhých padesáti let. Její továrnu v Clermont-Ferrandu, kterou vlastně založila, a která už zaměstnávala 190 dělníků, zdědili její dva bratranci. Ti správu závodu svěřili notáři, poněvadž je nebavilo zabývat se nějakou výrobou. Notář svěřený podnik tak zanedbával, že nakonec v něm zůstalo všehovšudy 11 dělníků.

     Oba synové Julese Michelina, dědicové 90 % akcií závodu, si zatím bezstarostně užívalí v Paříži a netušili rozsah finanční pohromy. Až v roce 1887 zahájili proces proti nezodpovědnému notáři, který špatnýrn hospodařením jejich továrnu téměř zruinoval. Spor naštěstí vyhráli a přejmenovali firmu na Michelin a Cie. Tu však museli především zachránit před úpadkem. Kaučuk byl však pro ně španělskou vesnicí. Mladší Eduard se věnoval malířství, starší André vystudoval na inženýra. Ted ovšem museli zanechat svých zálib a věnovat se cele řízení zanedbané továrny. Především potřebovali provozní kapitál. Ale žádná banka nebyla ochotna půjčit sebemenší obnos dvěma mladíkům bez obchodních zkušeností. Zachránila je až teta, která jim velkomyslně svěřila celý svůj majetek. Učinila tím odvážné a riskantní gesto, uvážíme-li, že už její manžel ji před svou smrtí důrazně varoval před oběma nezodpovědnými mladíky.

     Teta byla přesvědčena, že o zapůjčené peníze určitě přijde a prozíravě si včas zajistila pro sebe místo ve starobinci. Sotva tušila, že svým činem dala Francii dva z význačných kapitánů nového průmyslu. Dost možná, že tím přispěla k urychlenému vývoji automobilu, který se teprve měl narodit. Neboť není pochyb o tom, že pneumatika se jednou stejně narodit musela. Nebýt těchto dvou průkopníků z Clermont-Ferrandu, čekal by automobil na svoje obutí ještě dlouhou řadu let.

     V době, kdy bratři Michelinové zachraňovali rodinný podnik před úpadkem, událo se v irském Belfastu něco, do podpořilo další vývoj jízdního kola a v důsledku toho se stalo pro automobil přímo osudovým mezníkem. Místní zvěrolékař dr. John Boyd Dunlop nedokázal vyhovět své manželce a zakázat svému synkovi jízdu na tříkolce jen proto, že ničil tvrdými obručemi trávník pečlivě udržované zahrady. Paní Dunlopová to neviděla ráda, a tak se její muž místo zákazu raději pustil do díla. Rozstříhal gumovou zástěru na pruhy a z nich slepil něco, čemu dnes říkáme duše nebo vzdušnice. Tehdejší dětská tříkolka se příliš nepodobala té dnešní. Měla obě zadní kola neúměrně veliká, asi jako dnešní kola u velocipédu. Vyrobené duše na železných ráfcích tříkolky nechtěly za žádnou cenu držet. Doktor Dunlop obětoval svému nápadu další půlden. Vlastnoručně zhotovil nové ráfky obou zadních kol tříkolky ze dřeva. Na ně přilepil gumové duše a k ráfkům je připásal pruhy z bavlněného tkaniva. Duše pak nafoukl lékařskou stříkačkou. Místo ventilku použil kuželové zátky tvaru dětského dudlíku.

     Doktor Dunlop svým činem nesledoval nic jiného, než udělat kloučkovi radost a mít pokoj od věčného hubování manželky nad rozrytými záhonky. Ale všechno dopadlo zcela jinak. Za to ovšem může synáček Johny. Přes zákaz rodičů vyjel s vylepšenou tříkolkou mimo zahradu a aby se pochlubil otcovým "zlepšováčkem", vyzval k závodům staršího kamaráda Edlina, syna belfastského obchodníka jízdními koly. Mladý Dunlop svého přítele hravě „pobil“a Edlin se s pláčem přiznal otci ke své zahanbující porážce.

     Ten zbystřil pozornost, když se dozvěděl, co asi bylo příčinou vítězství maličkého Dunlopa. Ihned navštívil jeho otce, nechal si ukázat jeho primitivní pneumatiku a přiměl ho, aby si 23. června 1888 dal patentovat "dutou obruč nebo duši zhotovenou z gumového plátna nebo jiného vhodného materiálu, který se naplní stlačeným vzduchem nebo jiným médiem (plynem) a připevní se vhodným způsobem na kolo nebo kola". Dodatek patentu chránil i ventilek. Doktor Dunlop si však zapomněl dát zvlášť patentovat i připevnění ventilu, což mu později přivodilo nemálo starostí.

     Když se v roce 1891 objevilo v Paříži zastoupení pneumatik firmy Dunlop, začali se bratři Michelinové o nový výrobek zajímat. Eduard ho vyzkoušel v provozu a hned poslal bratrovi do Paříže telegram: "jízda na vzduchu je zázračná. To docela změní další vývoj jízdního kola. Ale lepená pneumatika je svinstvo!"

     Michelinům se pak podařilo výhodně zakoupit patent na snímatelnou pneumatiku a začali s její výrobou. Blížil se start velkého cyklistického závodu Paříž-Brest-Paříž. Bratři Michelinové čtyři dny před startem přemluvili jednoho cyklistu, aby jel na jejich pneumatikách. Závodník souhlasil - a v závodě zvítězil. Když vjížděl do cíle, starší Michelin už rozdával divákům připravené propagační letáky. V tu chvíli měl však na skladě všeho všudy 12 kusů pneumatik. Za rok už jich dodal na trh přes 10 000. Byl to pohádkový úspěch, uvážíme-li tehdejší značnou cenu těchto výrobků a jejich poměrně krátkou životnost - pouhých 500 kilometrů.

     Michelinové okamžitě vycítili velkou příležitost a ihned začali vyvíjet pneumatiky pro automobil. Stanovili míru průřezu 65 mm, která pak zůstala až do roku 1897 neměnná. Pochopitelně první pokusy dělali na koňském kočáru. Teprve později zakoupili starší ojetý quadricykl. Při zkušebních jízdách objevili další zajímavost - při plnopryžových obručích praskaly v kolech dráty, na pneumatikách však držely. A dokonce se mohly použít dráty o třetinovém průměru, než bylo obvyklé u kol s plnými obručemi.

     Když už o nich hovoříme, měli bychom si připomenout, že plnopryžové obruče byly vlastně předchůdci pneumatiky. Jejich vynálezce angličan Robert William Thomson v roce 1845 obdržel patent číslo 109990 na „pružný nosný element, sestávající přednostně z dutého železa, zhotoveného z hmoty nepropustné pro vodu a vzduch ze sířeného kaučuku nebo gutaperči - nasazeného na obvod vozového kola, aby se potřebná tažná síla zmenšila, pohyb kol se stal měkčím a aby se zmenšil hluk, který kola za jízdy vyvozují“. Původní vzdušná kola se montovala pouze na kočáry. Dobrá myšlenka vynálezce však zcela zapadla, protože nebyla ještě známa nová techonologie zpracování kaučuku, protože vynálezce zapomněl na nezbytnou snímatelnost obruče, a protože se dopustil omylu i v tom, že chtěl svými "vzdušnými koly" nahradit vozová péra.

     Thomson zamýšlel pneumatiku hustit jen nepatrně, aby byl ráfek jen o polovinu jejího průměru nad zemí. Netušil, že vlastně předpověděl nízkotlakou balónovou pneumatiku o tři čtvrtě století napřed.

     První automobil, který vyjel na pneumatikách, byl značky Peugeot a s ním se bratří Michelinové zúčastniii v červnu roku 1895 závodu Paříž-Bordeaux-Paříž. Během závodu spotřebovali všech 22 náhradních duší a vyčerpáni věčnými opravami píchnutých duší a poškozených plášťů závod nakonec těsně před cílem vzdali. Vítěz tohoto závodu, Emil Levassor, pak posměšně prohlásil, že pneumatika nikdy nebude pro automobil k sebemenšímu užitku.

předchozí Zpět na seznam další
 

 
img img img img img img img img
Eurooldtimers.com - Veterání, oltimer, historická vozidla Eurooldtimers.com - Veterání, oltimer, historická vozidla
Úterý 22.10.2019
Copyright © 2000 - 2019 EuroOldtimers.Com TOPlist Reklama | Kontakt