Jak se obchoduje s automobily snů II.

Veterán

   Když Fiat, tak v každém případě Pininfarina

   O výtvorech tohoto mága stylingu je zbytečné diskutovat. Pro znalce ladných křivek automobilových karoserií je nenápadné „F“ v erbu jednoznačným znamením záruky. Stejně tak i pro mne byl odhalený kousek karoserie s tímto symbolem značným dráždidlem a to i přes to, že automobil byl zahalen do staré automobilové plachty, přiložené rozmanitým harampádím.
   Moje pravidelné nakukování škvírou ve starém dřevěném plotě vzbudilo zájem sousedky. Copak hledáte mladý pane? Otázala se podezíravě. Její rázný postoj a přísný kukuč vyžadoval jasné a srozumitelné formulace. „Jen hledám majitele toho automobilu co stojí na zahradě“, vysvětluji. Jo mladej pane myslíte to Ferrari? To už nejezdí nejmíň deset let, pokračovala neočekávajíc odpověď. Vy jste jej někdy viděla jezdit? Opáčil jsem.
   To víte před lety, bratr pana Fillipineti tady pracoval pro Tuzex, a občas se projížděli. Pak ale někde při noční vyjížďce havarovali a vůz záhy zmizel pod plachtou. Byl dvousedadlový s takovou tou skládací střechou, teda spíš bez střechy, rozpovídala se sousedka. To víte taková kára a já byla ještě čupr, tak jsem po mladém pánovi pokukovala, říká a bezděčně vypnula hruď, aby si vylepšila profil.
   Bylo nezbytné pronést větu rozvazující jazyk. Vy jste ale pořád krásná zralá žena, říkám a sám v tom okamžiku nevím, nakolik je to milosrdná lež. Rozzářená dáma opět mění svůj postoj a plná naděje slibuje, že mi pomůže. Zkusím se spojit s bývalou majitelkou domu a jejím nájemníkem, třeba vám to pomůže, jo a jmenuji se Marcela. Děkuji vám, jste navíc ještě nesmírně laskavá, dovolím si dát vám navštívenku.
   Následovalo několik bezesných nocí. Čekal jsem telefonát a nechtěl jsem na místě zbytečně okounět, abych vše nepokazil. Čas však běžel a ve mně začínal hlodat červíček pochybností. Koncem týdne hnán netrpělivostí zanechal jsem ve schránce vzkaz. Telefonát v pozdních večerních hodinách byl potvrzením správného postupu. Paní Marcela navrhla setkání hned nazítří.
   Krásné květnové sobotní ráno vonělo šeříkem a chladný vzduch vyčištěný nočním deštěm mu dodával punc výjimečnosti. Den jako stvořený pro podobnou akci, říkám si.
   Byl jsem netrpělivý, proto jsem přijel také o něco dříve a svůj Fiat 125 Special jsem zaparkoval opodál a vydal se na místo s fotoaparátem v ruce.
   Čekal jsem chvíli před vchodem, než se ozval zvonivý hlásek paní Marcely. Pojďte dál, mladý pane. Dveře se doširoka otevřely a v nich stála úplně jiná žena. Květované obtažené šatičky s hlubokým dekoltem jen dokreslovaly půvab, který jsem hostitelce nemohl tentokrát odepřít.
   Posadili jsme se do tartanových křesel a po chvíli se halou šířila vůně dobré kávy. Všechno je dohodnuto, říká paní Marcela. Zítra dopoledne si můžete auto prohlédnout a pak se domluvíme. Trochu udiveně se snažím argumentovat – já jsem myslel že již dnes, říkám předstírajíc rozpaky.
   Dnes… říká paní Marcela a na chvíli se odmlčí. Dalo mi to dost běhání, proto mám jednu podmínku, dodává vzápětí. Předem je splněna, vyhrknu nerozvážně. Dnes zůstanete na večeři! To přece od vás nemůžu chtít, hledám záchranu. Z rozhodného pohledu paní Marcely je zřejmé, že marně. O tom co bylo dál se nebudu raději rozepisovat.
   V neděli dopoledne jsem poprvé uviděl předmět mé touhy. Vůz byl již odkrytý, vzorně umytý a opodál se usmívala rozzářená paní Marcela. To je krásné Ferrari, říká. Musím Vás zklamat Marcelko, není to Ferrari, i když ta boční linie nezapře Pininfarinu a spletl by se i znalec.
   Nebudu Vás napínat. Byl to Fiat 1500 Spider. Byl poškozen havárií a pravé dveře byly upevněny drátem. Otevřel jsem kapotu. Několik zbloudilých listů z nedalekého ořechovníku působilo nezvyklým dojmem. 
   Vybral jsem myši a pavouky, jak se říká a pokusil přes řemen otočit motorem. Šlo to zpočátku ztěžka. Odskočil jsem si tedy do vozu pro hustilku a připravený akumulátor. Uvědomil jsem si, že jsem se ani nezeptal jestli můžu. Paní Marcelka pochopila můj tázavý pohled. Vy můžete všechno mladý pane, říká s úsměvem, já vás tady nechám, potom na mne zazvoňte, pokud byste něco potřeboval. Přičemž, poslední větu doprovodila významným pohledem.
   Dohustil jsem kola, vytaženou olejovou měrkou promázl mechanizmus sytiče a akcelerátoru.
   Demontoval jsem nepůvodně vyhlížející filtr. Pod ním se objevily dva dvojité Del´ – Orto. Podobně cizorodě vypadalo sběrné potrubí výfuku. Profesionálně vyvedené čtyři roury dávaly tušit touhy majitele. Vzal jsem ráčnu Gola a pootočil jsem několikrát motorem. Je to barbarství říkám si, ale zkusím to natočit.
   Akumulátor ze Škody 100 zmizel ve vaničce pod zadním provizorním sedadlem.
   Poté nastal okamžik pravdy. Zapnul jsem klíček. Kontrolky se líně rozsvítily. Pootočil jsem dál… a nic.
  Šel jsem tedy do pojistek – všechno v pořádku. Pokusil jsem se prověřit vedení silnoproudého kabelu a ejhle – vypadený konektor elektromagnetického spínače byl onou závadou.
  Teď přišla nejhorší operace. Do připravené nádoby jsem vypustil olej z motoru. Kupodivu se mu moc nechtělo. Po nalití dvou litrů nového oleje jsem chvíli počkal.
   Paní Marcela vyhlížela z okna, zda jsem ještě na místě, raději jsem jí zamával. Zasedl jsem za velký volant s dřevěným věncem. Z přístrojové desky na mne zíraly dva velké kruhové ciferníky, typicky italská klasika, říkám si a pociťuji dech šedesátých let. Znovu jsem vystoupil a připravenou injekční stříkačkou nastříkal benzin do hrdel karburátorů.  Pak jsem znovu otočil klíčkem. Motor naskočil ihned. Ozvalo se pokuckávání a hluboké brumlání. Po chvíli již pravidelně poklepával. Neubránil jsem se, abych několikrát nesešlápnul akcelerátor. Ozvalo se burácení hodné pořádného třílitru. Poté jsem zařadil zpátečku. Vůz se ani neh-nul. Zkoušel jsem sešlápnout brzdu a prudce uvolnit. Líný ztuhlý pedál se nechtěl moc vracet. Nezbylo než vypnout motor, vzít zvedák a postupně zvednout všechna kola. Levé zadní bylo zcela zablokované, muselo dolů.
   Mohutně žebrované hliníkové bubny s ocelovou vložkou jsou poměrně choulostivé na vlhko. Po vyčištění jsem postavil vůz opět na všechny čtyři. Znovu start a tentokrát i rozjezd. Vyjel jsem z brány. Motor brumlal a pomalu jsem se loudal na nedalekou polní cestu za strouhou. Tam jsem udělal pár fotografií a vracel jsem se zpět. Paní Marcela už mne čekala. Proč jste mne nesvezl? Vrhla na mne vyčítavý pohled a přehodila přes sedadlo deku, kterou předtím držela v ruce.Natočil jsem tedy znovu a pomalu vychutnávajíce čerstvý vánek čechrající vlasy jsme absolvovali asi 5 km projížďku, díky bohu bez závad.
   Spolujezdkyně mlčela a usmívala se. Když jsme zastavili, zůstali jsme chvíli ještě chvíli sedět a ona říká. Víte, že jste mi splnil tajný sen? Snad stokrát jsem se viděla na tomto sedadle. Děkuji vám. Vůz jsem zaparkoval a přikryl pečlivě plachtou. Lépe jako předtím. Poté se mi podařilo spojit s majitelem. Požadovaných 40 000 byla pro mne v té době cena zcela mimo realitu. Nechali jsme proto věc otevřenou. Po několika měsících jsem se znovu zastavil. Paní Marcela se odstěhovala a auto ze sousedství zmizelo. Kam, to jsem nevěděl a mělo mi to být ještě léta utajeno. Vzpomínka však zůstala. Tak si dnes po letech říkám. Nemusí to byt Ferrari, když je to Pininfarina…
   Na rozdíl od mého partnera Erwina Eckerta jsem se nikdy hlouběji nezajímal o skutečné staré vozy, tedy až na některé počáteční akce na východě Evropy. Nikdy by mne nenapadlo tak jako Erwina koupit Fiat 509, kdybych neměl dopředu zákazníka. Auto bylo určeno pro mého přítele Clause Ahefolda v Dánsku. Pro jeho muzeum jsme zajišťovali mnoho automobilů, které jsme povětšinou převáželi po ose. Fiat 509 (obr. 158) byl však výjimkou. Je nesmírně zajímavé, že mezi velmi frekventované vozy patří Fiat 500, který se v podstatě vyráběl až do devadesátých let, stejně tak Topolino jeho předchůdce. Statisíce lidí dlouho spořilo, aby si mohli koupit takový vůz a mnohdy se z nostalgie k němu vracejí. Fiat 500 C (na obr. 159) byl vyroben v roce 1953. Na objednávku jsem jej získal pro německé muzeum.
  Úskalím mnohého sběratelského počinu bývá přecenění svých sil. Mechanické části lze vyměnit nebo opravit, ale karoserie to je jiná, ta vyžaduje zručného specialistu. Největší komplikace nastávají u karosérií z lehkých kovů. Podobně tomu bylo i u majitele Fiatu 1100S, se kterým si první majitel neporadil. Proto jsem auto prodal známému klempíři z Curychu. V jeho dílně si poté učni mohli ověřit své schopnosti – nakonec zněj byl krásný a velmi ceněný automobil obr. 160.
  Že automobily z Turína motorizovaly značnou část světa to jim snad nikdo nevezme, proto to musely být automobily velkosériové a poněkud cenově dostupnější a tím mnohdy i sběratelsky méně zajímavé. I přes to se v typové řadě této značky objevují velmi atraktivní typy, které byly mnohdy podceňovány, neboť Fiat měl v očích veřejnosti povětšinou kredit lidového vozu. Připomeňme si tedy několik nesporně jedinečných modelů. Kromě již dříve vzpomínaného sporného speciálu Fiat 1100 a derivátů publikovaných již v kapitole Abarth se mi dostalo do ruky několik dalších vozů. Jedním z nich byl nesporně Spider 1200 z roku 1961 vč. 118G000548, který měl dobrý původ a jako jeden zmála individuální doplňky. Nachově červený vůz se světlými sedadly a střechou z umělé kůže působil jako poměrně luxusní model. Velmi mne zaujaly jízdní vlastnosti i když převod řízení byl poněkud krkolomný. Vůz jsem prodal za velmi solidní cenu do Luzernu, kde sním jedna z celebrit zakrátko havarovala. Vrátil se mi tedy zpět prostřednictvím G. Filipinettiho a přítel Eckert jej raději prodal do Československa prostřednictvím velkoobchodu Klenoty. To byl však již automobil nalakován na bílo a původní střecha, která vzala za své při nehodě byla nahrazena obyčejnou plátěnkou (obr. 161). Byl to po dlouhé době opět kontakt s východem, kde jsme v počátcích uzavírali skvělé obchody. Neštěstím tohoto teritoria bylo odtržení od civilizovaného trhu. Historická vozidla mnohdy po tzv. renovaci byla zpravidla ve špatném stavu a sami jsme je charakterizovali heslem; nemá sice dobrý motor, ale zato má špatný lak!
  Nebylo to však povětšinou vina poměrně zručných mechaniků, ale podmínek, ve kterých pracovali a prostředím, kde každý centrálně neorganizovaný čin byl podezřelou aktivitou zavánějící spekulací a vězením. Na druhé straně nám však umožnil spolupráci s takovými osobnostmi, jako byl motocyklový závodník Bořivoj Sedlák, který po opakovaném věznění emigroval do Rakouska, kde jsme mnohdy využili jeho prvotřídních servisních služeb.

  Vraťme se však ke značce Fiat. Již vzpomínaná dvanáctistovka byla jako věrný pes. Ještě počátkem 90. let jsem dokumentoval její původ pro brněnského přítele (obr. 163). Kromě modelu 124 Spider a Coupé, které byly vlastně následníky „dvanáctistovky“ jsem se několikrát setkal s vynikajícím automobilem 2300 S Coupé, za který požadoval výrobce v roce 1963 25 000 švýcarských franků, což bylo o 8 000 více než musel zájemce zaplatit za nejlevnější model Porsche. Asi o deset let později byl tento vůz téměř neprodejný. Proč? To vskutku nevím. Z mého pohledu se jednalo o velmi dobrý automobil s vynikající karoserií od karosárny Ghia a na ničem se ne-šetřilo. Auto na obrázku (obr. 162) jsem koupil 28. prosince 1973 a  o tři týdny později o něj projevil zájem můj přítel. V té době měl vůz najeto 75000 kilometrů, interiér jako nový, dobrý lak a nové pneu. A cena? Pouhých 2800 franků. Koncem devadesátých let zájem o tyto vozy prudce stoupá, na trhu však již nejsou.
  Jedním z posledních vozů, které jsem jako obchodník prodal v roce 1972 byl Fiat 130 kupé. Odvezl si jej ode mne jeden z holandských partnerů žijících v USA, který používal tento vůz, dokonce stejně tmavomodrý, kterým cestoval po Evropě a chtěl překvapit svou ženu, která se do tohoto vozu zamilovala. Mnou nabízené kupé bylo od 1. majitele, který najezdil 120000 km. Vůz měl plnou elektrickou výbavu, klimatizaci a automatickou převodovku. Celkový dojem No 1. V roce 1983 jsem vůz prodal za 8 000 franků do Antwerp. To byla ještě v roce 1990 dobrá cena. Nikdy jsem nepochopil, proč nebyly tyto vynikající vozy nikdy dražší. Proto že byly od Fiatu?

Autor: Mirek Gomola
Úryvek z publikace Obschodník se sny - nakladatelství
AGM CZ

Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Ferrari 250 GT California
Ferrari 250 GT California
Ferrari Lo stile Pininfarina (Ferrari 250 GT cabriolet)
Ferrari Lo stile Pininfarina (Ferrari 250 GT cabriolet)
předchozí Zpět na seznam další
 

 
img img img img img img img img
Eurooldtimers.com - Veterání, oltimer, historická vozidla Eurooldtimers.com - Veterání, oltimer, historická vozidla
Středa 23.10.2019
Copyright © 2000 - 2019 EuroOldtimers.Com TOPlist Reklama | Kontakt