Jak se obchoduje s automobily snů I.

Veterán

   Sedím ve starém koženém křesle v poněkud starožitně zařízeném pokoji a čekám na svého hostitele. Hladím rozpraskanou kůži loketníku a jen tak mimoděk vzpomínám na slova paní Marcely Rovnaníkové, která byla odpovědí na otázku co je nejdražší věcí na světě. „Stará lidská kůže“ řekla, ta se nedá imitovat ani koupit, ta se musí odžít, jen tak pro sebe cituji výše jmenovanou. Kromě šálku ještě kouřící horké kávy, jsou mi společníkem jen staré pendlovky s dlouhým kyvadlem, které rozvážně a neúprosně odměřují čas, hodiny a minuty každému z nás. Snad jediná spravedlnost tohoto světa, říkám si a najednou si uvědomuji, že podobná situace a stejný okamžik se opakuje již poněkolikáté. Z rozjímání mne vytrhne hostitel slovy; Pane Miroslave, mám tady poštu ze Švýcarska, ale byly s tím problémy. Roby Vám děkuje za ty doklady o původu a posílá tohle. K velké tmavohnědé obálce patří: stará krabice od fotopapírů zabalená v již po několikáté použitém kartonu  s logem Lancia. Podivné, říkám si sám pro sebe. Tak dlouho spolu komunikujeme a zatím jsme se nikdy neviděli, myslím tím Roba.Zvědavost mi nedá a rozbaluji netrpělivě poštu. Krabice obsahuje asi padesátku fotografií různé kvality pořízených povětšinou v Praze, Antverpách, Zürichu a New Yorku.
   Pro laika nezajímavé mnohdy nekvalitní fotografie automobilů v různém stádiu rozkladu, pro mne drahokamy. Fotografie zatím odkládám a pouštím se do pošty. Pan R. Box se podivuje, že je v Čechách problém někde objednat díly na Fiat 2300 Coupé, které po něm chci, zatím nechápe, zatím.
   Největší radost mi však dělá ověření původu vozu Fiat 1200 Spider, který je více než zajímavý a tento vůz je navíc od r. 1968 v Československu. Hostitel se potutelně usmívá, je pobaven mým nadšením nad starými „krámy“ a pomalu míchá kávu. Po chvílí říká; nebude to ale zadarmo, něco za něco. Dáte mi kontakt na to kupé 2300, co říkáte? Po chvíli váhání odpovídám. Byl jsem se na to kouknout je to dost dobrý, ale cena je pro mne v tento moment vysoká. Na chvíli se odmlčím a pak dávám telefon na p. Šmejkala do Prahy. Pomalu dopijeme kávu. V ten okamžik mne vůbec nenapadá, že fotografie, které ukládám pečlivě do kufříku zn. Kazeto Přerov budu potřebovat až tak za třicet let. Pozdravujte Roba a pokud bude něco potřebovat ať vzkáže, rád pomůžu, na revanš, dodávám.
   Nemusí Vás nikdo vidět – říká hostitel a obezřetně mne vypouští brankou do vlhkého květnového večera…
Pozn:
Pro současné čtenáře dlužím vysvětlení. Pro mne jako dlouholetého zaměstnance aerolinií byly kontakty podobného druhu časovanou bombou. Telefonovat do zahraničí bylo nereálné a hodnotnější pošta byla pro jistotu rozkradena, nebo rovnou zabavena na kontrolním pracovišti pošty. Mimoděk si vybavuji situaci z oněch časů, kdy mi pracovník OLK, tehdejší letištní policie říká: „Ty Mirku, zítra ti asi přijde pošta z Německa, chceš vědět co ti píšou?“ Věta pronesená zcela bezelstně mne pronásleduje dodnes. Pro běžného současníka s mobilem v kapse nepředstavitelné, co říkáte?
autor

     Tak se stalo, že během devadesátých let jsem měl několikrát v ruce pořadač s tajemným štítkem Rob D. L. R. B. Jeho obsah se pomalu rozrůstal a ve mně pomalu zrálo přesvědčení, že najdu formu jak se s přáteli, sběrateli a později také čtenáři podělit o tyto zkušenosti a cenné dokumenty. Čas však ještě nedozrál.
     Až se objevila na zahraničním trhu publikace nazvaná „Darf es ein Ferrari sein?“. Autorem nebyl nikdo jiný než Rob De la Riva Box a jeho spolupracovníci. Než povídání to byl spíše ale soubor fotografií doplněný stručnými popisy, což by našeho náročného čtenáře asi neuspokojilo.
     Pomalu se však rodil plán. Doplňoval jsem původní rukopis o mé vlastní poznatky, dokumenty a korespondenci. Postupně se mi podařilo zpracovat a následně prostřednictvím seriálu v odborném tisku zveřejnit příběhy automobilů a lidí kolem nich, které jsou svým obsahem a rozsahem v tomto ohledu zatím snad bezkonkurenční.
     Knižní vydání je oproti seriálu doplněno rozsáhlou dokumentací a o události zatím nikdy nepublikované. Nejdříve je však třeba uvést čtenáře do situace. Dovolím si proto představit Vám jednoho z hlavních protagonistů jeho vlastními slovy: „Mé jméno je Rob dela Riva Box; a jsem původem Holanďan. Několik let jsem pracoval pro firmu Ford v Helsinkách a v Amsterodamu, než jsem koncem roku 1961 odešel do Švýcarska. Tam jsem pracoval jako poradce v oddělení služeb zákazníkům v jednom zastoupení v Basileji. V roce 1962 jsem se oženil, což mělo za následek narození dcery Aily (1963) a syna Franka (1966). V roce 1977 jsem se oženil podruhé, tentokrát s Claire, která s sebou přivedla dcery Jeannette (1964) a Susanne (1966).
    V Holandsku jsem byl nucen jezdit s mnoha staršími vozy a z nich si pamatuji dvouválcový DKW, Aero Coupé, Plymouth z roku 1948 a Peugeot 202. V Basileji se mi po finanční stránce vedlo lépe a tak mne napadlo koupit si Bugatti jako vůz pro volné chvíle. V Automobilové Revue tu a tam nabízeli takové vozy, ale většinou jsem si je nemohl dopřát kvůli vysokým cenám. Chtělo to levnější řešení a to jsem našel v Československu. Tato země byla před válkou bohatá a Praze se říkalo Paříž Východu. Hitler pohlížel na Československo jako na přítele, a proto je nevydrancoval. Umělecké poklady zůstaly v zemi a osobní vozy nerekvírovali pro válku v Rusku. Po válce Češi zchudli. Nové vozy vyráběli pouze na pořadník a předválečné značky byly dobře ošetřené, opětovně opravované a jistě neskončily ve šrotu. S těmito úvahami jsem napsal dopis české ambasádě v Bernu s dotazem, zda by bylo možné zakoupit v ČSSR vůz Bugatti. O několik týdnů později jsem obdržel odpověď, která měla změnit můj profesní život. Podali několik inzerátů a tak mi mohli nabídnout šest bugatek typu 35, 37, 40 a 57. A pochopitelně za velmi výhodné ceny.
    Samozřejmě jsem okamžitě pomýšlel na nákup všech šesti vozů, z nichž pět jsem chtěl odprodat dále a financovat jenom jediný. Otázkou zůstáválo, kdo by chtěl koupit pět bugatek. Odpověď přišla od Erwina Eckerta, majitele velké autodílny ve Windisch – Bruggu, sběratele vozů pro zamilované a tenkrát snad jediného obchodníka s tím, čemu se dnes říká klasické vozy. Eckert byl okamžitě nadšený, pročež jsem se už za týden vydal na cestu do Prahy, s kufrem plným peněz (od Eckerta) a dost bohatý, abych mohl koupit všechny bugatky, které mi nabízeli.
    V Praze jsem se měl ohlásit v Tuzexu, státním podniku, který se mimo jiné zabýval dovozem automobilů. Byl jsem domluven na devátou hodinu dopoledne. Uvítali mne francouzským koňakem jako "královského zákazníka". Pozvání, ochotní majitelé bugatek se objevovali přesně každou hodinu. Toho dne jsem měl možnost vidět více vozů Bugatti pohromadě, jako nikdy předtím. Moje znalosti těchto vozů byly omezené, ale protože ceny byly velmi nízké, mohli se všichni prodejci vrátit spokojeně domů.
    Vozy dorazily po železnici do Basileje, kde jsme je zanechali v bezcelním skladu, abychom mohli zatím šetřit na dovozní poplatky. Řada inzerátů byla úspěšná v tom, že přilákala mnoho zvědavců, ale žádného kupce. Anglický Klub majitelů bugatek nás požádal o sdělení čísel podvozků, ale jinak nejevil další zájem. Konečně se objevil jeden francouzský průmyslník a převzal všechny vozy en bloc, zvláště však ten vůz, který bych si tak rád ponechal pro sebe. Tento sběratel si přál více bugatek a tak jsem o týden později opět vyrazil ku Praze, tentokrát jako ředitel nově založené firmy Classic Cars Ltd. Díky jejímu obchodnímu úspěchu jsem vždy týden v měsíci po celé dva roky zajížděl do Prahy, abych skupoval tyto a podobné vozy.“
    „Obchodní úspěchy s nákupy v Československu pozvedly mé sebevědomí a tak jsem se stal osobním přítelem této zajímavé a kdysi bohaté země. Tuzex, kdysi stát ve státě, ve mně viděl seriózního partnera – kupce automobilů, které by díky posunutému žebříčku hodnot byly sešrotovány. Kupoval jsem tedy vlastně šrot! K tomu mi přidělili tlumočníka, který mne provázel na cestách po Československu a zásoboval mne množstvím kupních smluv, které jsem si mohl sám dle libosti vyplňovat. Jak jednoduché v zemi, kde, jak jsem později pochopil, byly peníze v podnikatelské sféře jen na papíře a obchod byl plán a fiktivní přesuny. Hotové peníze nikde.
    Tuzex obdržel sedm procent z nákupní ceny a tlumočník tu a tam nylonové košile, gramofonové desky a jiné nedostupné lahůdky ze Západu, a abych nezapomněl, také tu a tam tzv. šusťák. Že nevíte, co to je? Zeptejte se starších kolegů, určitě vám to poví.
   Tuzex však neobchodoval jen auty, ale dovážel veškeré zboží ze Západu, povětšinou však druhořadé kvality, aby je mohl prodávat za tuzexové poukázky nebo tvrdou měnu. Nabídka sahala od švýcarské čokolády, přes sýry, až po osobní vozy. Už při prvních návštěvách Prahy jsem se snažil zaplatit za Bugatti použitými vozy západní provenience, dovezenými ze Švýcarska. Ačkoliv byl o vozy velký zájem, nikdy nedošlo k uzavření smlouvy. Až do okamžiku, kdy mi zavolal přítel tlumočník – říkejme mu třeba Ivan. Jeho osobní přítel, nějaký ministr, byl ochoten takovou smlouvu podepsat. Proto jsem musel operativně do Prahy.
    Příštího dne zavolal Ivan mne a Erwina Eckerta do úřední budovy v centru města. Za obrovským uklizeným stolem z počátku století kde asi hodně dlouho nikdo neúřadoval, nás přijal sám pan ministr. Magicky vyhlížející muž ve špatně střiženém obleku tmavé barvy však nemluvil žádným světovým jazykem. Byl zde tedy pánem tlumočník, který oznámil, že jeho Excelence je připravena podepsat smlouvu na ojeté vozy. Objem dodávky byl limitován šesti sty kusy za rok, ale jen v případě, že vyjdeme ministrovi vstříc. Tím vstřícným gestem mělo být splnění osobního přání. Jeho Excelence si přála dovézt ‚Goggo‘.
   Automobily Goggo nepatřily zrovna mezi naši obvyklou klientelu, proto jsme to zkoušeli s ojetým Mercedesem, Alfou Romeo a po-dobně – bez úspěchu. Nakonec jsme tedy splnili přání smluvní strany a celá transakce byla zakončena mnohým srdečným potřásáním rukou doplněným tradičními drinky jako vodka a koňak dobré značky. To byla však již téměř noc, ta byla ještě náročnější. Ráno, sotva jsme usnuli, nás probudil v hotelu telefon – volal Tuzex. Žádali nás, abychom se ihned dostavili do kanceláře, pro nás v nezvyklou ranní dobu.
  Ještě ne zcela střízlivý Erwin se rozhodl, že použije osvědčenou vyprošťovací metodu – jak se říká v Čechách: ‚Čím ses pokazil, tím se sprav.‘ Rozhodli jsme se pro sklenici piva. K našemu údivu se však v Československu před obědem v hotelu pivo nepodávalo, proto jsme vyrazili do nejbližší pivnice. Vstupovali jsme se strachem, že zde budeme po ránu sami. Lokál byl plný. Hned při vstupu jsme narazili na muže v pomačkaném a ušmudlaném svrchníku. Uhádli jste? Ano, jeho Excelence zaháněla kocovinu z předchozího dne.
   Tlumočník nám zakrátko oznámil, že smlouva je již připravená. Cena však byla pro něj snad příliš vysoká. Obětoval veškerý koňak z černého trhu, aby sehnal pro ministra požadované vozítko. Proč to muselo být zrovna Goggo, to jsme se nikdy nedozvěděli. Dodali jsme tedy do Čech celkem 600 ojetých vozů. Tuzex se však projevil jako seriózní partner. Kvůli náhradním dílům mohly být dovezeny jen některé vozy. Byly to téměř výhradně Fiat 600, Ford Anglia, Hillman Minx, Renault 4, Simca Aronde a Ariane.
   Obchody se dařily, ale po čase již nebylo z Čech co nabídnout jako protihodnotu. Dnes jsou možná již zajímavé vozy, které jsme sem dováželi. To tak trochu na úvod.
Do Čech se však ještě několikrát vrátíme a to při různých příležitostech.
   Dále si povíme něco o vozech Maserati, se kterými začala po Bugatti nová kapitola mého života. Skupina obdivovatelů těchto vozů byla vždy velmi malá, ale o to věrnější. To bylo v časech, kdy jsem spolu s přítelem Corrado Millantou připravoval první knihu. No a vidíte, zase to začíná v Praze.
   Píše se rok 1962. Sedíme s Eckertem v hotelu Alcron a popíjíme vodku. Z rozjímání nás vyrušil nějaký domorodec. Dozvěděl se, že prý vykupujeme staré vozy. Prý by se rád zbavil svého Maserati GP. Pokud budeme mít zájem, byl ochoten dohodnout se na ceně 200 dolarů. Což o to cena to byla zajímavá, ale o tom až kapitola Maserati.

    Úvodní kapitola publikace Obchodník se sny aneb Jak se obchoduje s automobily snů, kterou lze zakoupit na adrese http://agm-press.inshop.cz/inshop

Autor: Miroslav Gomola, zpracováno za použití historických archivních materiálů autora a historické výpovědi a dokumentů Roba de La Riva Boxe, Corrado Millanda, Paula Schouwenburga. Odborná spolupráce: Jaroslav Juhan

Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
Veterán
předchozí Zpět na seznam další
 

 
img img img img img img img img
Eurooldtimers.com - Veterání, oltimer, historická vozidla Eurooldtimers.com - Veterání, oltimer, historická vozidla
Úterý 22.10.2019
Copyright © 2000 - 2019 EuroOldtimers.Com TOPlist Reklama | Kontakt